„Historici jsou ohromeni výsledky svého nejnovějšího výzkumu. Českých kolaborantů byly podle nich za druhé světové války stovky, ale jen Emanuel Moravec nacistické ideologii podle nich totálně podlehl. Ten Moravec, který byl vlastencem k pohledání, legionářem, plukovníkem generálního štábu.“ (Z článku Historici: Ministr Moravec podlehl ideálům nacismu,10. března 2006, idnes.cz)

Ve šlépějích svého otce šel i jeho starší syn, Igor. Ten vstoupil do jednotek SS, s tatínkovým požehnáním, a „dopracoval“ se na východní frontě, kde sloužil v divizi Totenkopf, k důstojnické hodnosti. Byl v ruském zajetí, odkud utekl. Po válce se skrýval pod cizím jménem. Byl odhalen. Vraždil. Po řádném soudním jednání byl odsouzen k trestu smrti a trest byl vykonán.

Na Němce tento český nácek udělal silný dojem, dokonce i na R. Hendricha, který tohoto pána chválil. A to je co říci.

Můžeme říci, že E. Moravec nejdříve kolaboroval s Němci a pak se z něj stal i český nácek. Bylo více takových případů, žádný však takový přímo vzorový. Mnozí čeští proněmečtí kolaboranti končili po květnu 1945 před soudy a byli odsouzení. Když se některým podařilo utéct, zamířili samozřejmě do Německa, samozřejmě do toho západního, jako např. Vladimír Pekelský.

Tzv. sudetští Němci tehdy jako sůl potřebovali sehnat nějakého partnera z české strany, který by souhlasil s jejich návratem do Československa. Sudeti zamýšleli udělat z ČSR federativní stát česko–německý. „Sudetoněmecká“ národnostní skupina by se přetvořila v druhý česká státotvorný národ, který by nemohl být majorizován. Nakonec našli, co hledali. Byli to Prchalovci, s nimiž spolupracoval i pan Vladimír Pekelský. A právě on s generálem Prchalou podepsali za českou stranu tzv. Wiesbadenskou dohodu, která dodnes nenechává B. Posselta v klidu. Označuje ji za vizionářský dokument.